Předchozí knihy z dílny této autorské dvojice manželů Ahndorilových si u čtenářů získaly velkou oblibu a jsou příslibem, že i Svědkyně ohně bude napínavé čtení obsahující všechny atributy dobré detektivky.

 

Díky předchozímu případu, v němž lidskost nabyla vrchu nad profesní spolehlivostí, je Joona Linna vyšetřován, a tak se nemůže podílet na odhalování dalších zločinů. Když je však v Brigitině dvoře nalezena mrtvola mladé dívky, chovankyně tohoto ústavu, obdrží detektiv alespoň statut pozorovatele, aby se záhadný případ hnul dopředu. Záležitost se ale stále víc zamotává, Vicky Bennetová - dívka podezřelá z vraždy - zmizela, a navíc pravděpodobně náhodně unesla čtyřletého chlapce. Kolem Joony Linny se kupí zoufalí lidé a tlak na vyřešení vraždy a únosu stále stoupá. Do románu vstupují další dějové linie – Flora Hansenová se pokouší vydělat nějaké peníze provozováním spiritistických seancí, do jejích představ se ale zaplétá obraz mrtvé dívky z Brigitina dvora. Její snaha informovat policii o svých vizích je však spíše skryté volání o pomoc. Elin Francková, bohatá a úspěšná žena, která v minulosti dělala krátce Vicky pěstounku, se se svým příběhem v knize objevuje jako další dějová linie. Všechny postavy včetně vraha se na scéně objevují poměrně brzy, zbývá jen odhalit jeho motivaci a jeho totožnost.

 

Postavy románu typově zapadají do převládajícího proudu současných detektivek. Je to člověk, jemuž práce zničila rodinný život a pohltila ho tak dokonale, že se jeho obraz nedá definovat jiným způsobem než prostřednictvím jeho profese. Joona Linna je především detektivem a teprve pak trochu i člověkem. Vicky Bennetová je hrdinka trochu připomínající Larssonovu Lisbeth Salanderovou. Je to outsider, ve kterém se skrývá více, než by lidé na první pohled čekali. Nechci ale naznačit, že by se dvojice Lars Kepler Larssonovým Miléniem inspirovali, Vicky Bennetová, stejně jako Lisbeth Salanderová, je archetypem křehké dívky, kterou z pozice čtenáře musíme ochraňovat a promíjet jí vše, co ve spravedlivém hnutí mysli udělá.

 

Vicky i její „kamarádky“ z Birgitina dvora jsou poznamenané životem na ulici i v různých ústavech, jsou cynické, bezohledné, nebo si na to alespoň hrají, aby v kolektivu přežily.

 

„Nechci mít žádný noční můry,“ odpoví vyčerpaně silná dívka.

„Aby ses z toho nepodělala, ty chudinko malá,“ dobírá si ji ta starší.

„Co to meleš?“

„Tak ty se bojíš nočních můr, když…“

„Jo, bojím.“

„Já se picnu,“ rozchechtá se starší. „Jsi obyčejnej, zasranej sobec…“

„Drž hubu, Karolíno!“ zaječí zrzka.

„Mirandu někdo zavraždil,“ pokračuje Karolína. „To je zřejmě trošku horší, než…“

„Podle mě je docela fajn, že je po ní,“ prohlásí Indie.

(Kepler, L. Svědkyně ohně. Překlad A.Haidarová. Brno: Host 2012, str.49)

 

V porovnání s předchozími příběhy detektiva Joony Linny je Svědkyně ohně kompaktnější a příběh nezakopává o nepodařené akční scény. Autoři nyní již důsledně používají přítomný čas, což je cosi jako jejich značka, podle které jsou mezi jinými autory jednoduše rozeznatelní. Použití přítomného času ve vyprávění s sebou ovšem přináší i negativní důsledek – je těžké najít jazykový prostředek, jakým by bylo možno zvýšit dynamiku děje ve vypjatých situacích. Zdá se tedy, že celá kniha plyne jedním, byť svižným tempem. Jedny z mála scén, které autorům dělají problémy, jsou sexuální. Do těch by se raději pouštět neměli. Ve Svědkyni ohně jsou dvě a jsou si velmi podobné. Stejný slovník, stejný postup. Několik vedlejších postav je zjevně vůči detektivovi nepřátelských a všemožně se snaží jeho vyšetřování bojkotovat. Samozřejmě, že se vždy ukáže, že on měl pravdu a kdo nesouhlasí s jeho postupem, je hlupák. Když se ale objeví další bezvýznamní lidé, kteří Joonu Linnu vyloženě brzdí, vkrádá se do mysli čtenáře podezření, jestli se snad manželé Ahndorilovi nesnaží knihu uměle natáhnout. A letmý pohled na počet stran tuto domněnku jen potvrzuje. Postoj úředníků a lékařů bazírujících na nepodstatných záležitostech, zpomalujících postup vyšetřování, čtenáře znervózňuje a zbytečně komplikuje slibně rozehraný děj.

 

Snad mohu prozradit, že se nad celou knihou vznáší téma dalších záhad, které spolu souvisí. Připomíná se ztracená manželka a dcera a také záhadný Jurek Walter, zavřený na psychiatrické léčebně. Z anotace další, již čtvrté knihy s Joonou Linnou, se můžeme dozvědět, že právě on bude hrát hlavní roli v dalších dobrodružstvích finského detektiva. Sandmannen, jak se v originále nový román jmenuje, byl ve Švédsku vydán v tomto roce, a snad se jej brzy dočkají i naši čtenáři.

 

Jiří Lojín, ČBDB.cz