Dá se srovnat s Nesboovou Červenkou (v slovenčine Zrada), jen je mysterióznější. Ale ponor do historie, která se i v případě severských zemí protnula s dějinami Ruska velmi tragicky, i tady vytváří ústřední motiv. „Po každým večírku zůstane špinavý nádobí. Čím víc slavíš, tím víc ho je,“ říká jedna z vedlejších postav vrahovi. Ten je čističem s vlastní pravdou, pochopitelnou, byť neomluvitelnou.

 

Theorin opět střídá perspektivy vyprávění. Chvíli mluví stařík Gerlof, chápavý děda s odvahou a morálním kreditem, kterého by chtěl mít každý doma. Také muzikantka Lisa, jež přijíždí na Öland na léto vydělat nějaké peníze hraním po barech. Chlapec Jonas, odstrkovaný, a přesto nezahořklý.

 

A Navrátilec, muž, který ve třicátých letech odplul s otčímem do zaslíbené země, aby v ní hledal štěstí jako tolik jemu podobných. Našel zmar a­ zoufalství a překryl je tvrdostí, amputovala mu emoce.

 

Ti všichni se setkají pod větrnými mlýny na ölandské pláni. Mlhy tentokrát chybějí, román se odehrává za toho nejparnějšího léta, za dlouhých světlých dní. Přesto se Theorinovi opět povedlo vykreslit syrovost severské země. Zdá se, že je přítomná i dnes, daleko od kořenů minulosti i od vražedného mrazu jsou přízraky ze zjizvené krajiny stále připravené klást pasti.

 

I když mají Mlýny osudu přes pět set stran, jsou přesně tou knihou, od které se neodchází, dokud není dočtená. A ještě jedno plus: Theorin do svých detektivek za každou cenu necpe milostné vztahy nebo sexuální přitažlivost, přesto jsou i­ v­ jeho knihách různé druhy často jen naznačené lásky hnacím motorem událostí.

Autor: Klára Kubíčková

Zdroj: iDnes.cz