Oddělení vražd se záhy rozhodne vynést svou nejvyšší kartu: daleko v Hongkongu se před věřiteli a hlavně před vlastní minulostí skrývá legendární Harry Hole. Lovec sériových vrahů, drsný chlapík s křehkou duší a bolavým svědomím, alkoholik a hazardní hráč. On jediný může být důstojným protivníkem zlu, které se v Norsku probudilo. On jediný se dokáže vydat za bestií, která za sebou nezanechává skoro žádné stopy. A od začátku je jasné, že uříznutý prst, o který ho minule obral vrah s přezdívkou Sněhulák, nebude zdaleka posledním šrámem, který stárnoucí detektiv utrpí.

Levhart (v slovenčine Pancierové srdce), knižní novinka od Joa Nesbøho (norsky 2009), vás chytí od první stránky a budete si ji užívat od začátku do konce. Ve svém žánru ční hodně vysoko nad okolím a skandinávským autorům thrillerů by mohla sloužit jako učebnice tvůrčího psaní. Nesbø na sedmi stech stránkách rozehrává rozmáchlý příběh plný živých postav, ve kterém je samotné pátrání vlastně jenom jednou z několika zápletek. Celou dobu vás nenápadně zásobuje informacemi, které se vždycky budou o pár kapitol později hodit, ale vždy tak, abyste si toho nevšimli. Nikdy nemáte takový ten pocit „Aha, tohle bude důležité“ nebo „Jasně, teď nazýváš postavu ON a my si máme myslet, že je to Oleg, ale ukáže se, že to celou dobu byl Bjørn.“

A co je na celé knize možná nejhezčí: děj dává smysl i po přečtení posledního slova, když jsou všechna tajemství odhalena. Je neuvěřitelné, kolik autorů takovou samozřejmost nezvládne. Buď doufají, že si čtenář nepamatuje, co bylo před sto stranami, anebo se z nějakého důvodu domnívají, že je mu to srdečně jedno. Příkladem za všechny budiž nedávno vyšlé Inferno od Dana Browna, které se při znalosti odpovědí na všechny otázky mění ve... ehm... slátaninu. U Nesbøho se bát nemusíte, příběh je jako matematická rovnice. Když se dozvíte hodnotu všech neznámých, můžete v klidu dosadit a levá strana se rovná pravé.

Svět Levharta je temný svět. Svět plný bolesti, nenávisti a okázalé krutosti. Děj je od začátku rozkročený mezi Norskem a černou Afrikou: Rwandou a Kongem. Do Nesbøho Afriky přišlo zlo s evropskými kolonizátory, nikým nehlídáno bujelo v přehlížených válkách a masakrech na černém kontinentě a dnes se jeho stíny do Evropy vracejí. Zhmotněním toho všeho je v knize Leopoldovo jablko, ďábelský mechanismus, sestrojený belgickým inženýrem, kterým kolonizátoři mučili africké náčelníky, aby z nich dostali polohu coltanových ložisek. V knize se Leopoldovo jablko vrací páchat zlo do Evropy a zdaleka není jediným odporným vražedným nástrojem. Když Nesbo píše o mučení a vraždách, člověk se začíná bát i autora samotného. Psychicky zdravého jedince by totiž něco takového nemohlo nikdy napadnout. Od přečtení pasáže s vteřinovým lepidlem jen doufám, že má pan Nesbø opravdu dobrého psychoterapeuta a neplánuje výlet do Prahy.

Levharta každopádně doporučuji k přečtení a sám si jdu doplnit předchozí díly Harryho Holea, které mi zatím utekly. Co se autora týče, modleme se, aby byla úspěšná tahle kniha i všechny další a aby se spisovateli dařilo. Totiž... kdo si píše, nevraždí.

Vojtěch Matocha, iLiteratura.cz