Kriminálním příběhem označujeme podle všeobecně přijímané definice detailní popis vyšetřování kriminálního případu, kde nezřídka pachatele šetřeného trestného činu známe už od počátku příběhu. Na rozdíl od příběhu kriminálního v příběhu detektivním pachatele neznáme a spolu s detektivem (policistou, soukromým očkem, vypravěčem,…) se snažíme na základě různých indicií pachatele odhalit a vypátrat.
V hororu jde zase o vyvolání pocitu strachu a napětí.

Kniha Temnější odstíny Švédska (slov. Temná strana Švédska) má podtitul "krimi antologie", už na obálce je vyveden ve stejném fontu, jako má hlavní nadpis, a liší se jen barvou. V současné módní vlně severských detektivních románů se nám tak snaží vydavatelství evokovat příslušnost knihy právě k této severské nové vlně, už i několik vybraných autorů zmíněných na obálce má toto zařazení potvrdit, proto je zde zdůrazněn například Stieg Larsson.

Ovšem čtenář, který se nechá podtitulem zmást a koupí si knihu v očekávání akčních scén, detailně prokreslených charakterů postav a společenských postřehů (což jsou základní charakteristické znaky současné severské detektivky), může být trochu zklamaný. Ona totiž krátká povídka nemá právě k těmto charakteristikám dostatek prostoru, ale hlavně Temnější odstíny Švédska rozhodně nejsou krimi antologií, naplňující definici kriminálních příběhů zmíněnou v úvodu.

Jaký to je vlastně žánr?
Po přečtení několika prvních povídek si čtenář nutně položí otázku, jak to vlastně je se žánrem antologie. Minimálně první tři povídky totiž nejenže nesplňují normy krimi příběhu, ale jsou jasnými povídkami hororovými, které by se skvěle uplatnily v jakémkoliv výběru Hitchcockově - Alfréd Hitchcock právě takové povídky s oblibou vyhledával a vydával je ve svých známých antologiích.
Ani v jedné z první trojice povídek nejde o vyšetřování kriminálního případu, v první z nich dokonce nejde ani o žádný zločin. A nějaký náznak vyšetřování se objevuje až v povídce šesté.
Vše vlastně přiznává autor výběru John-Henri Holmberg už v úvodu, kde píše, že se čtenář setká "s tradičním odhalováním zločinu, policejním vyšetřováním, regionálním vyprávěním, příběhy se sociální či politickou tematikou i s povídkami určenými především k pobavení. Jedna z nich je historická, ..., jiná se odehrává v budoucnosti." (poznámka: k tomu výčtu bych já ještě přidal i aktuální téma přistěhovalectví a kulturních odlišností, fiktivní historický dokument a mysteriózní drama).
Ale dále v textu už neochvějně trvá na "švédské kriminální literatuře", přestože kriminálních povídek je v knize skutečně jen hrstka. Záleží tedy na tom, co čtenář bude od knihy čekat. Pokud se naladí na náladu Larssonova Milénia nebo čeká něco na způsob příběhů Nesboova Harryho Hollea, může být zklamaný - vždyť třeba právě Larssonova povídka je klasické odlehčené sci-fi!
Pokud má rád kratší slovesné útvary s trochou toho napětí, pak si naopak může přijít na své. Jen musí akceptovat specifika povídek, které na navození atmosféry, zápletku a rozuzlení mají dohromady jen 15-20 stránek. 

Triplicitní informace
Povídky samotné se čtou poměrně dobře. Co čtení komplikuje, to jsou různé editorské poznámky, mnohdy duplicitní až triplicitní. Už v rozvláčném úvodu nás Homlberg seznamuje s jednotlivými autory a jejich profesionálním backgroundem.
Před každou povídkou je jeho úvod do problematiky, kde se o autorovi dozvídáme jinými slovy totéž (jen na aktuálnějším místě) a kromě toho jsou zde občas vysvětleny švédské reálie, jejichž znalost je potřebná k pochopení děje.
A za povídkou je klasické představení autora a jeho díla - pro čtenáře už potřetí tatáž informace, často dokonce podaná stejnými slovy. To vše vede k tomu, že místo čtení úvodu knihy čtenář přeskočí rovnou k jednotlivým povídkám, úvod před povídkou a slova o autorovi za ní vynechá a v důsledku se o autorovi nedoví nic. Méně někdy bývá více, asi by účel lépe splnilo jen to uvedení autora(ů) před povídkou.

Možná jsem příliš kritický, ale to je tou nespokojeností z nesplněných očekávání, daných nepřesnou anotací. Jinak mám povídky jako slovesný útvar docela rád a některé zde uvedené určitě patří k tomu lepšímu, co se dá sehnat a přečíst. Je výborné, že některé známé autory máme možnost poznat i z jiného úhlu a že se máme možnost seznámit s novými autory. Většině povídek se nedá upřít napětí a určitě knihu před spaním neodložíte uprostřed povídky. Výhodou je, že při opětovném otevření knihy nemusíte vzpomínat, kde jste vlastně v ději skončili (jak se mně občas stává právě u toho rozkošatělého Nesba).

Doporučení Takže pokud hledáte knihu, nad kterou strávíte probdělou noc, protože ji nedokážete odložit, jste vedle. Ale pokud hledáte čtení do metra nebo do čekárny u lékaře (to byl můj případ), pak jste na správné stopě - a pro tyto účely se e-verze hodí ještě více, než klasická papírová "bichle" se skoro čtyřmi stovkami stránek.

ZDROJ: Libor Novotný, iDnes.cz